Život ve starém domě
Mám to štěstí, že žiji v opravdu starém a opravdu velmi charismatickém domě. Pobývání v něm nabízí spoustu podnětů k zamyšlení...
Naše mladší dcera Baruška projevila svoji beraní tvrdohlavost ještě před svým narozením. V osmém týdnu mého druhého těhotenství jsem najednou zničehonic začala silně krvácet a po převozu do nemocnice tehdy mému kratičkému těhotenství nedávali příliš šancí…ale Barunka to viděla jinak, zůstala, krvácení zázračně přestalo a já za osm měsíců porodila sice úplně maličké, ale zdravé a neuvěřitelně životaschopné miminko, a tak nám k bezmála tříleté Andulce přibyla druhá holčička.
Není to tak dávno, co jsem pocítila silné nutkání napsat o Jarušce a Jaroslavovi Adámkových.
A taky jsem tak udělala.
Torza jejich příběhů znám dlouho, skoro tak dlouho, jak dlouho jsem tady na Čelině. Vždy jsem jejich těžké osudy vnímala s úctou a soucitem a měla jsem tak trochu pocit, že vím, co se v jejich životech dělo, protože od těch, co je pamatovali, bylo řečeno vše, co řečeno být mohlo. A tak jsem měla pocit, že mám vcelku jasno...
Při sekání trávy, vaření nebo uklízení velmi často a ráda bloumám v myšlenkách a přemítám o životech těch, kteří tu žili před námi a o kterých můžu aspoň něco tušit ze starých pramenů nebo z útržků vyprávění.
Paměť našeho domu sahá daleko, daleko do minulosti, podle doložených písemných zmínek existoval náš statek už za časů krále Jana Lucemburského. A když se o něm v prastarých listinách píše v této době, kdoví jak dlouho před tím už tady možná byl a kdoví kolikrát změnil svou podobu…
Když jsem ho poprvé viděla, líbil se mi, ta jeho romantická esence, která z něj vyzařovala. Jeho zpustlost a oprýskanost mi vrásky nedělala, tehdy jsem jela prvně za svým milým, který v něm už jistou dobu bydlel, a popravdě, on mě zajímal o hodně víc... Po krátké době se stal mým novým domovem, postupné opravy, zvelebování a rekonstrukce mu dělaly dobře a díky té laskavé péči mu to začínalo víc a víc slušet. Každopádně jsem si tenkrát při svém mladí neuvědomovala, kdo je mým domovem a neuměla jsem si podstoupit a dopřát mu dostatek obdivu a úcty...
Ještě před pár lety jsem mohla jsem říct, že mám tři babičky. Normální je mít dvě, vlastní, ale já měla to štěstí a vyvdala jsem jednu navíc.