Dneska už to mám jinak.
Dneska vím, že mám neobvyklé štěstí.
Že mým domovem je překrásný starý dům, který by mohl vyprávět o dění za uplynulých bezmála sedmset let.
Že jeho příběhů by bylo hodně a že by byly veselé i smutné i tragické.
A že vím, že i já a moji milí jsme tu jen na vyměřený čas, tak jako mnozí před námi.
A že nevím, jak ten čas má být dlouhý.
A přijetí téhle myšlenky je pro mě úlevné, dovoluje mi to užívat si co je, žít pro teď, protože při vší snaze a péči o naše i jeho blaho, se jednou určitě rozdělíme…
A přesto nebo možná právě pro to ho miluju.
Mám nesmírně ráda ten starý, jedinečný, charismatický, nádherný dům, ve kterém žiju, jsem mu vděčná za jeho pevné kamenné zdi, nepropustnou střechu, prostornost jeho místností, letní chládek, krásná netěsnící špaletová okna, vysoké klenuté stropy, vrzavé dřevěné podlahy a schodiště, tajemnou půdu a vůbec celou tu jeho starobylou náruč.
Myslím, že i on má rád mě.
Už dlouhá léta, staletí, potichu tu stojíš
ve zdech tvých, kamenných,
příběhů lidských bezpočet,
sám pro sebe si tajíš…
Že zrovna my tu můžem pobývat
a život do tebe vnášet,
je velké štěstí, o kterém vím,
vlídná je tvoje duše.
Jsi mnohem víc než jen krásný dům,
máš zvláštní sílu chránit,
ať ještě hodně dobrého můžeme v tobě zažít.