Nepřestává mě fascinovat představa obrovské spousty neznámých lidských příběhů, které jsou navždy vepsané do zdí našeho domu a on jako tichý správce těchto tajemství tu po staletí stojí a mlčí….
Náš dům je krásný. Má své naprosto odzbrojující kouzlo, které ještě umocňuje jeho dokonalé zasazení na vrcholek malého kopečku, společnost starých mohutných stromů a těsné sousedství něžné Santiniho kapličky. Vážím si toho nevšedního štěstí, že tu můžeme žít.
Mnozí z těch, kteří k nám zavítají, bývají zastiženi silným duchem tohoto místa a nezřídka mívají možnost pocítit jeho příjemný a úlevný klid.
“ A straší tu?”
To je otázka, kterou jsem slyšela už mnohokrát a která mě utvrzuje v tom, že mnoho lidí určitě uvažuje o podobných věcech jako já.
Nikdy jsem nepochybovala, že tu na světě nejsme sami a že když jiní nevidí a nevnímají to, co já, neznamená to, že to neexistuje. Už jako malá holka jsem často zažívala přítomnost něčeho, co jsem jen cítila, ale neviděla a taky jsem se toho hodně bála.
Rodiče se mě snažili utěšit a říkali mi obligátní větu: “ Neboj se, žádná strašidla přece nejsou.”. Jenže pro mě byla. Postupně jsem dospěla a tenhle divný strach se mnou byl stále, někdy jsem mívala tak silný pocit přítomnosti něčeho neuchopitelného až mě to úplně paralyzovalo. Neměla jsem nikoho s kým se podělit o své prožitky.
Pak jsem potkala svého budoucího muže a v něm konečně našla člověka, se kterým jsem mohla mluvit o čemkoliv. A téma duchů, duchovních bytostí, zvláštních a nevysvětlitelných jevů bylo jedním z nich. Zjistila jsem, že s ním můžu sdílet své zážitky a pocity, aniž by mi je vyvracel a jakkoliv je zlehčoval. Když se nám později narodily dcerky a obzvláště ta mladší popisovala a říkala věci, ze kterých dodnes lehce mrazí, pochopili jsme, že život ve starém domě s dávnou pamětí a naše citlivé založení nabízí mnohdy velmi neobvyklé příběhy.
Takže na otázku, zda tady, v našem domě straší, odpovídám, že nestraší. Ale zároveň vždy dodávám, že tu jistojistě nejsme sami a že o přítomnosti bytostí, které nemají hmotné tělo, víme.
Pobývají tu s námi. Nevím zda jsou to stále ty stejné nebo se mění. Někdy je jejich přítomnost naprosto citelná, někdy o nich delší dobu ani nevíme. Někdy zavnímáme jen zvláštní zvuky a hlasy, někdy se mihne mlžná postava, někdy se přemístí nějaká věc na naprosto nepochopitelné místo a někdy nás navštíví nepříjemně živé sny.
Za dlouhá léta života tady v tomhle domě jsem si vytvořila láskyplný vztah ke všemu, co k němu patří. Mám pocit, že je živá bytost a že nám poskytuje svou velkorysou ochranu. Miluju ten dům, co je naším domovem. Zároveň mám v úctě všechny bytosti, jejichž příběhy zná jen on a se kterými chci být v míru.
I my náš životní příběh pomalu ukládáme do jeho silných kamenných zdí a kdo ví, možná až tu v něm bude za dlouhý čas pobývat někdo jiný, možná bude podobně uvažovat o všech bytostech, které svůj život propojily s tímto místem, které tu zanechaly energetický otisk a možná to bude něco neviditelného, ale vnímatelného, co tu zůstane zaznamenáno po nás…
Teď jsme to my, já a moje rodina, kdo tu může bydlet a užívat si vřelou náruč našeho domu a společnost všech bytostí, které k němu patří.
A jsem za to osudu moc vděčná….
