O mně

Jsem Pavlína Židová, pavlinazidova@seznam.cz

Klidně se ptejte...

Žiju svůj život na nádherném místě, v krásném starém domě, v srdci malinké středočeské vesničky, přesto pár kroků od lesa, na velkém statku se spoustou zvířat, přesně tak, jak jsem si to jako malá holka vysnila. Ale chvíli mi trvalo, než jsem si dovolila to přijmout. Vyrostla jsem s mým mladším bráchou a našimi rodiči v řadovém domku v malém městě. Od malička jsem toužila po zvířatech a soužití s nimi. Spoustu hezkých chvil jsem trávila na vesnici u babičky a dědy, kde byly slepice, kočky a pes. Později pejska pořídili i rodiče, byla jsem šťastná.

 
V deseti letech mi maminka zařídila možnost chodit ke koním, od té doby jsou tahle nádherná zvířata součástí mého života. Na gymnáziu mě vábila myšlenka na studia veteriny , ale tehdy jsem poslechla svého tatínka a nechala se nasměrovat na pedagogickou fakultu.

Ve svých devatenácti letech jsem potkala lásku svého života a zároveň s ním mi do života vstoupil i onen osudový statek, který se stal mým novým domovem. Pár dnů před promocí jsem se vdávala. Našla jsem si místo na menší vesnické škole. Učila jsem necelý rok a narodila se nám dcera. Za další tři roky přišla druhá holčička. Můj muž byl sedlák tělem i duší, od jeho prvních chvil života na tomto místě. Ale já jsem potřebovala po mateřské dovolené zpátky školy, abych po letech pochopila, že to není moje cesta. Měla jsem si vyzkoušet, co se mnou provede souběh práce na statku, péče o ubytování hostů ve třech apartmánech, poloviční úvazek na vesnické škole, staraní se o malé holčičky a o domácnost…

Nejdřív ve mě byla velká spousta energie, měla jsem ji na rozdávání, do všeho jsem se vrhala s nadšením a s chutí. Čím víc bylo propracovaných víkendů a efektivně využitých letních prázdninových dnů, bez odpočinku, bez zastavení, bez ohledu na aktuální fyzicky stav, začala mi má původní energie rapidně ubývat. Po devíti letech jsem dospěla ke stavu počínajícího vyhoření. Neměla jsem sílu dál v nastaveném tempu pokračovat, neviděla jsem žádný smysl, přišla jsem o čistou radost ze života. Přestože vnější podmínky mého života se mohly jevit jako skvělé, uvnitř jsem cítila prázdno a nepokoj.

Zásadní změnu do mého života přinesl dvoudenní kurz reiki. Po jeho absolvování jsem najednou zase věděla, jak dál. Došlo mi, že to, co jsem vždy nejvíc chtěla, vlastně dávno mám, opojená a posílená novým zážitkem jsem statečně dala výpověď ve škole. Od konce roku 2016 jsem začala staronový život, stala se ze mě konečně selka, tak jak jsem chtěla už jako malá holka.

Ale….

Byla jsem uvyklá na pekelné pracovní tempo, na dlouhá období bez odpočinku, na svou neodbytnou potřebu všechno perfektně zvládat a na pocit, že život na takhle krásném místě si musím setsakramentsky zasloužit. Neuměla jsem uniknout neustálému diktátu mé hlavy, která mě zásobovala nápady na všelijakou užitečnou činnost. Sice jsem uvnitř cítila, že jsem na správně cestě a místě, ale nebyla jsem pořád v životě spokojená. Do cesty mi vstoupila spousta moudrých a přínosných knih, za zvuku šamanských bubnů jsem přešla přes žhavé uhlí, postupně jsem byla zasvěcena do druhého a třetího stupně reiki, pobyla si na kurzu permakultury, snažila se meditovat a ochutnala opojnou sílu a laskavost ženských kruhů…

Stále jsem se hledala a toužila jsem po vnitřním klidu, který by zažehnal můj všeprostupující nepokoj. Vím, že všechny kroky na cestě k sobě, které jsem podnikla, i ty, které dnes hodnotím jako drobné šlápnutí vedle, byly potřebné a nevyhnutelné. Za svůj největší, nejcitelnější a zároveň nejjemnější posun vděčím mé dnes už roční zkušenosti s jungiánskou psychoterapií, která mi vnesla do života poznání toho zvláštního vytouženého klidu, pocit laskavosti k sobě a přijetí. Změna přišla z vnitřku, pochopila jsem, že si můžu dovolit. Dovolit sama sobě.

Mám nesmírně ráda svojí práci, se zvířaty, na čerstvém vzduchu, v přírodě, s mým mužem. Vidím smysl v tom, o co se společně snažíme a co děláme, baví mě s láskou pečovat o tři domečky a ty pak nabízet sezónním hostům našeho statku, pouštět si náhodné turisty do našeho prostoru a sdílet s nimi tu úžasnou památku, která u nás stojí.

Miluju pomalé a dlouhé toulání lesem se svými pejsky, jsem ráda dobrá hospodyně a hodně mě baví vařit pro moje milé, fandím svým dcerám v jejich zájmech, znovu jsem objevila kouzlo kreslení a malování, s údivem a s velkou láskou zapisuji verše, které mě najednou napadají.

 
Pomalu se učím obyčejně žít, nic nehledat, na nic nečekat a všímat si toho, co mám a cítit za to vděčnost. Neposuzovat se, nesnažit se si všechno zasloužit, nehonit se za tím být dobrá a užitečná. Pomalu se učím jenom být.