Moje babička “z potůčku”, tatínkova maminka, odešla před pár lety po dlouhé nemoci za dědou. Každý den mi ji připomíná obrázek panenky Marie s Ježíškem, který mi dnes visí na zdi u nás v obývacím pokoji a který si pamatuju z dětství z ložnice babičky a dědy, když jsem pod ním usínala. Stejně tak si pamatuju, jak babička krásně voněla, když mi povídala pohádky a říkala mi Pavlínečko pomněnečko…když vidím kvést tyhle něžné modroučké kvítečky, připomínající barvu mých dětských očí, babička se mi vrací. Byla skvělá hospodyňka, výborně vařila, skvěle pekla, každému, o co si řekl a na Vánoce dokázala naplést klidně šest svetrů, pro každé z vnoučat. Zůstává mi v paměti její zpěv a radost z rodinných oslav, kde byla spokojená s dědou a se svojí velkou rodinou.
Moje druhá babička Miluška, maminka mojí maminky, loni v listopadu oslavila svých 88 let. Je to čilá, samostatná a milující osůbka, která ráda čte, chodí na procházky, jezdí na výlety, moc ráda vaří, klidně jen pro sebe nebo pro své milé a nikdy od sebe nikoho nenechá odjet s prázdnou. U babičky a dědy v Nedrahovicích jsem měla v dětství svoje útočiště, trávila jsem tam hodně času, byla tam zvířata, kočky, pejsek Míša, králíci a slepice, v babiččiných péřových, lehce navlhlých peřinách se spalo jako v nebi. Babička byla pošťačka a já jí mohla pomáhat na poště, roznášet noviny a dopisy po domech a razítkovat pohledy, tu vůni staré vesnické pošty nikdy nezapomenu...
Když byla naše Barunka jako malá nemocná, babička mi mockrát přijela, se sbalenou kostkovanou taškou autobusem, na pár dnů Barču obstarat a pohlídat, abych mohla do práce. Moje zlatá babička nakonec pak stejně vždycky obstarala nás všechny, uvařila, poklidila, vyžehlila a pozašívala všechno, co bylo třeba. Babička Miluška je nesmírně hodný člověk a dobrá duše naší rodiny.
Moje třetí babička, byla maminka mojí tchýně, babička mého muže, prababička mých dětí, nevšedně milující a laskavá bytost naše “ Habča”. Odešla loni v červenci v pětadevadesáti letech. Velice brzy po tom, co jsme se poznaly mě srdečně a vřele přijala do svojí velké rodiny. Habčinka měla opravdu pestrý a mnohdy hodně těžký život. Narodila se do poloaristokratické rodiny, ale její rodiče se záhy rozvedli a ona mohla pocítit nepříjemné tahanice o svou osobu a nevraživost mezi svými nejbližšími. Když se její maminka podruhé provdala, poznala Habča kromě svého nevlastního otce a babičky také svojí milou Čelinu, velkostatek s nádherným sídlem zasazeným do romantické krajiny středního Povltaví. V osmnácti letech se provdala a postupně porodila tři dcery, se svým provokativním původem to nikdy neměla jednoduché, ale ona se ke všem životním zkouškám stavěla s energií sobě vlastní, vždy se na nastalé situaci snažila najít něco dobrého. Bohužel nebyla ušetřena ani toho pro každou matku nejhoršího, pochovala své dvě starší dcery. Na úplný závěr života přišla o nohu a znovu projevila svojí neskutečnou vnitřní sílu a snažila se užívat si každého dne.
Ráda jsem s ní vedla hovory o tom, jak to v našem domě vypadalo v jejím dětství a mládí a ona vždy ochotně vyprávěla a vzpomínala. S Habčinkou odešel úplně poslední pamětník života v našem domě před válkou, před znárodněním. Už není nikdo, kdo by mohl vyprávět o těchto nelehkých časech. Ta zvláštní odpovědnost přešla na mě, jsem to teď já, kdo má v paměti její vyprávění o jejich milých z Čeliny, o uspořádání místností a o tehdejším životě v tomhle domě….
Když vyprávím, co vím, uvědomuji si, že interpretuji něčí osobní vzpomínky a že i já k tématu zaujímám svůj osobní postoj, který je ovlivněn mým vřelým vztahem k tomuto místu. A není to špatně, historie naši rodiny a našeho domu si zaslouží láskyplné vzpomínání…..
Doufám a věřím, Habčí, že jsi tam, kam jsi si přála odejít a že tě tam čekali všichni tvoji drazí, kteří tě předešli….