Zbláznila jsem se do tohoto neskutečně kouzelného místa, tehdy ještě silně poznamenaného jeho krušným osudem a letitou nepéčí..ale jeho vzhled se díky snaze rodičů mého muže, jeho samotného a jeho bratrance, mojí neméně, postupně měnil do současné romantické podoby.
Od prvních chvil tady, jsem si byla vědoma, že jsem na statku a že třeba přiložit ruku k dílu, abych tu mohla být. Takový život byl pro mě dětským snem. A myslím, že jsem se vcelku činila, často jsem slýchala, že měl můj muž štěstí, že našel takovou ženu.
Narodily se nám naše holčičky a já byla šťastná, že mám pro svoje děti takový krásný domov.
Když před patnácti lety po těžké nemoci odešla maminka mého muže, uvědomila jsem si, že spousta její nedokončené práce a mnoho jejích činností přešlo na mě.
Často mi vhání slzy do očí vzpomínka na tyhle nelehké časy, kdy jsem s malými holčičkami začala učit na půl úvazku v místní škole, je jsem tam každé ráno dopravovala a často s pláčem na obou stranách jsme se na pár hodin rozcházely. Současně jsme s mým mužem rekonstruovali domečky, ve kterých jsme pak začali provozovat ubytování na statku pro hosty z města, já jim chystala snídaně a večeře a starala se sama o to, aby se u nás všem dobře pobývalo. Zároveň jsem po mamince mého muže zdědila péči o kapličku a zámecký park, kde jsem si nasadila laťku opravdu, z dnešního pohledu, nepochopitelně vysoko..vše jsem chtěla mít upravené, posekané, vypleté a dokonalé. A byla jsem tomu schopná věnovat spoustu svojí energie. K tomu jsem byla vždy připravená vypomoci s prací kolem dobytka, oprav ohrad, příprav dřeva, se začátky prodeje masa. Domácnost a péče o náš velký dům byla samozřejmost…
Tohle, pro mě dnes už neuvěřitelné tempo, jsem vydržela osm let, než přišla první větší krize a stav počínajícího vyhoření. Neuměla jsem si odpočinout. Rozhodla jsem se opustit učení a s úlevou jsem dala výpověď.
Zůstala jsem plně na statku, jenže s ještě větším pocitem odpovědnosti za vše, co jsem považovala za mně svěřeno. Mezitím se nám krásně ustálilo naše sezónní ubytování a postavili jsme vlastní bourárnu a prodejnu našeho hovězího masa a darem dostali spoustu milých zákazníků, kteří nás už léta podporují a vracejí se.
Holčičky už byly větší a já měla ruce volnější, pro víc práce a snažení se o vylepšování všeho, a tak jsem to dělala. Odpočívat jsem pořád neuměla.
Statek dnes společnými silami vedeme a spravujeme, myslím, uspokojivě.
Je za námi vidět obrovská spousta hotové práce a před námi snad ještě větší.
Jenže sil nám nikomu nepřibývá. Někdy už se víc nechce než chce. Občas musíme něco odložit na zimu, na kterou přesně, nikdo neříká…
Já sama jsem se svým letitým zacházením sama se sebou, se svojí křehkou ženskou částí, dostala do fáze, kdy už nemůžu a nechci držet tempo jako dřív.
Cítím, že už nedokážu pokračovat jako dosud.
Nejenže těžko sbírám energii na spoustu dříve běžných věcí, tak i moje tělo mi dává jasný a varovný signál, že je čas na změnu k jemnějšímu a ohleduplnějšímu chování se k sobě.
A já na tuhle výzvu asi čekala.
Dřív jsem pořád o jiném přístupu jen uvažovala a chtěla ho dokázat v životě uplatnit.
Ale nešlo to, neuměla jsem to.
Teď tu vážnou nabídku k zamyšlení a novému nastavení přijímám. Musím. Chci.
A taky doufám, že hlavní díl fyzické práce a jisté oběti tomuto magickému místu, jsem už odvedla a teď mě čeká jiný úkol.
Dlouho jsem musela chodit po lese, přírodou, aby mi došlo, jak léčivě na mě ten prostor působí. Dlouho jsem tudy musela chodit, abych si dovolila připustit, že dokážu vnímat i něco víc, než jen to, co je vidět, slyšet.
Dlouho jsem si neuvědomovala, že i já mohu být pro ten laskavý přírodní prostor přínosem, když se jeho péči snažím oplatit tou svojí…
A tak je tomu, jak jsem pochopila, nejen v přírodě, ale i v mém domově, že jej také vnímám jako živou bytost.
Donedávna jsem mu péči dávala já. Léta jsem o něj pečovala, starala se ..a přesně ve chvíli, kdy na mě přišla letos na jaře těžká doba, kdy jsem nevěděla, jak dál, ztratila jsem sílu, smysl, chuť pokračovat…jsem s překvapením zjistila, že kromě toho, že jsem na svém domově přestala lpět, mi začal tu mojí péči nápadně vracet.
Tolik drobných, ale jasných upozornění, že jsem tu správné a chtěná, že je mi nápomocný, se nedalo přehlédnout. Najednou se mi začalo vyjasňovat, kudy by dál měla vést moje cesta…stále stejná, ale vlastně jiná.
Došlo mi, že jsem tu potřeba, že mě to tu má rádo, ale nemusím nutně denně odpracovat nějakou dobře viditelnou, celku prospěšnou a počitatelnou práci, kterou si jakoby zasloužím a ospravedlním právo na život tady. Nemusím být neustále v pohybu, pořád hmatatelně užitečná, výkonná.
Přínosná jsem prostě jen tím, že jsem, že tu jsem.
Nevím, co bude. Ale okolnosti mě vedou k tomu, abych důrazně zjemnila svoje fungování, abych poslechla svojí intuici a dovolila si dát víc prostoru v životě tomu, co sytí mojí duši a přitom jsem zůstala v místě, které mám tolik ráda a laskavě o něj pečovala a zároveň se nechala hýčkat jeho náklonností vůči mně.
To půjde.. už to jde..nikdy jsem se necítila tak hezky. Žensky.
Jako víla.
Jako víla v holínkách.
