Pro svojí druhou fenku jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem pochopila, že s mojí starší Adélkou je mi krásně. Při našich dlouhých touláních lesem jsme si dokonale sloužily, s milovanou, tichou a stále dobře naladěnou společnicí, ochotnou jít se mnou kamkoliv, v jakémkoliv počasí, jsem si rovnala myšlenky, hledala sebe sama a ona měla dostatek potřebného pohybu a společného času.
Najednou jsem věděla, že máme v naší dvoučlenné smečce ještě volné místo.
A tak k nám přibyla malinká Eliška. Od prvních chvil byly s Adélkou nerozlučné kamarádky. Adélka, starší a klidnější, velice dobře snášela Eliščiny štěněcí rozmary a s dobráckou vlídností jí usměrňovala a vychovávala.
Tak jsme chodily ve třech, já a moje dvě fenky, kam jsem se hnula, měla jsem je u sebe, milovala jsem pohled na jejich nekonečné hry, honění se, dovádění, nachodily jsme společně spousty dlouhých, tichých kilometrů, když mi bylo hezky, ještě umocňovaly mojí spokojenost, ve dnech, kdy jsem se necítila nejlíp, mi svítily na cestu a pomáhaly mi být v přítomnosti.
Když jsem před dvěma měsíci o milovanou Adélku tragicky přišla, měla jsem pocit jako by se mi utrhl kus srdce. I když můj smutek byl obrovský a těžko jsem se s její ztrátou vyrovnávala a stále vyrovnávám, tak jsem to, aspoň myslím, měla a mám jednodušší v tom, že si to umím vysvětlit..
Eliška u toho neštěstí byla, i u toho, když jsme se s Adélkou loučili..ale neví, kam její kamarádka najednou zmizela, ještě dlouho ji hledala na místech, kde jí naposledy viděla.
Od prvního dne, co jsme jsme zůstaly samy, se jí snažím mnohem víc věnovat, abych zaměstnala její temperamentní povahu.
Spoustu situací Eliška najednou považuje za nové a prochází si svojí druhou socializací, bez starší průvodkyně.. zvláštní pozorovat její způsob vyrovnávání se s některými pro ni nečekaně složitými momenty. Ale vede si skvěle. S laskavostí a trpělivostí spolu dosahujeme postupných úspěchů, mám z ní velkou radost.
I když dělám, co je v mých silách, abych Elišce dopřála co nejvíc zábavy a společného času, i tak je stále zvláštně smutná.
I tak je jí pořád jenom půl…
Srdce se mi nad ní svírá, vždyť právě ji jsem si pořídila, aby Adélka nebyla sama.
A sama je teď Eliška.
Moc to neumí, od prvního dne tady u nás doma, byla se svojí parťačkou.
Myšlenku na to, že bych si znovu vzala štěně, jsem nejprve vůbec nepřipustila. Bolest byla moc velká a taky jsem měla pocit, že máme být prostě s Eliškou jen dvě.
Pohled na mojí malou, chvilkami smutnou psí holčičku, mi dovoluje svoje původní přesvědčení přehodnotit.
Za pár dnů by se mohla narodit štěňátka Adélčině mamince a jestli to tak má být uděláme mezi sebou s Eliškou pro malou psí holčičku u nás místo..
A já pozoruji sama sebe, jak vyměňuji strach, jestli se rozhoduji správně, za důvěru v to, že všechno je a bude, jak má být..
