…jeden rok jsem nedočkavě začínala pozorovat svoje pomalu rostoucí těhotenské bříško a rok na to jsem šťastně zírala na tu maličkou holčičku, kterou jsem měla v náruči.
Po roce ta bytůstka už běhala úplně všude a já s nadšením sledovala, jak poznává svět.
Další rok na to už projevovala svoje nabyté poznatky o všem kolem sebe v krátkých větách a pronášela neskutečně vtipná a nezapomenutelně dojemná moudra. Tu stejnou dobu už jsem podruhé v životě mohla vidět, jak se mi kulatí bříško a v něm roste moje druhé štěstí.
A rok poté už jsme byli kompletní rodina.
Mám ty jednotlivé roky hluboko uložené.
Jak holčičky rostly a mně přibývala práce, začala jsem se malinko ztrácet a čas mi utíkal rychle a lineárně.
Ale zrovna dneska, když jsem si před sebe položila dva obrázky s mými pejsky, které od sebe dělí přesně jeden rok, jsem si uvědomila, že znovu začínám vnímat život nějak pomaleji, klidněji.
Možná je to ta zvláštní únava, kterou už delší čas pociťuji, možná i ty zásadní změny, které se dějí a možná i moje určitá zralost způsobuje, že si můžu zase najednou víc všímat toho, co přichází.
A tak tu mám před očima svůj čtyřicátý šestý rok života.
Naplněný.
Přesně v době vzniku první fotografie jsem za sebou měla úplně čerstvě absolvování kurzu ajurvédské masáže a velké odhodlání se v ní zdokonalit a postupně začít masáž nabízet.
Měla jsem kolem sebe svoje psí holky Adélku a Elišku a spolu jsme se denně toulaly po lesích.
V téže době jsem se dozvěděla znepokojivou zprávu o svém zdravotním stavu, přestože mě ta informace vlastně moc nezaskočila, tak jsem se musela poměrně rychle srovnat se zásadním řešením této výzvy, která ve výsledku paradoxně posílila a umocnila můj pocit ženství a dovolila mi opravdu pracovně zpomalit.
Na konci zimy jsem nešťastnou souhrou okolností přišla v několika vteřinách o svojí milovanou fenku Adélku a tohle období mám zahalené do obrovské bolesti, která se občas nečekaně vynořuje v drobných záblescích do teď. A asi napořád.
Na jaře byl můj muž na druhé operaci kyčle a mě čekala pracovně asi nejnáročnější doba v životě. Sama jsem se necítila úplně ve formě, ale musela jsem zatnout zuby, protože to jinak nešlo. Zvládla jsem to.
Jako největší odměnu za tenhle náročný čas mi napořád bude v paměti zářit moje odvážná cesta do italského městečka k překrásnému, křišťálově průzračnému jezeru, kam jsem dojela úplně sama autem, s fenkou Eliškou na zadním sedadle, zažila jsem tam jeden z nejkrásnějších týdnů v životě a zas jsem nás bezpečně dovezla zpátky domů. Daleká cesta mi přinesla, krom jiného, do všech oblastí mého života přesahující uvědomění si velké Lásky k tomuto místu, ale hlavně pochopení, že ne vše, co miluji a hlavně ne všechny, které miluji mohu mít kdykoliv na dosah..
Pak přišla maturita a úspěšné přijímačky mojí Barunky a státnice mojí Andulky.
Od června už zas běháme po lese tři, já, Eliška a malá Mia, neteř mojí Adélky.
Na začátku léta přišla nečekaná a nesmírně vítaná posila na náš statek, začala s námi pracovat Andulka a já v jejím rozhodnutí vydat se touto cestou vidím pro sebe obrovskou úlevu a pomoc. Mohu se konečně s klidem mírně vzdálit z hlavního dění, pozorovat její mladou a čerstvou energii a sama se věnovat tomu, co jsem léta spíše jen chtěla zvládat než zvládala. Mám v péči prostor, který ocení moji plnou pozornost.
A abych si události tohoto roku opravdu pamatovala už napořád, tak na konci léta se z mojí malé Andulky stala vdaná paní a moje Barunka dotáhla svoje beraní rozhodnutí a odešla do armády..
Jeden rok odděluje jednotlivé obrázky a na první pohled by se všechno mohlo zdát stejné…krásný podzimní den, já se svými psími holkami.
Ale stejně tak jako za poslední rok mám na svém těle, navzdory svému původnímu přesvědčení, napořád namalované obrázky odkazující na události jednoho z mých nejzvláštnějších roků, tak mám jimi úplně stejně pokérovanou duši a stejné už není vůbec nic.
