Téhle významné chvíli předcházela náležitá péče o všechna ta místa, na kterých budou naše zvířata pokojně pobývat až do podzimu, louky bylo třeba převláčet, pohnojit, zprovoznit napajedla a opravit po zimě rozbité ohrady.
No, a pak, když jsme se konečně dočkali toho, že se to venku začalo slibně zelenat, mohl přijít konečně ten významný den. Přesněji řečeno nám to trvalo tři dny než bylo hotovo.
V zadýchané a pro haldy hnoje špatně schůdné maštali jsme nejdřív museli ke každému telátku přiřadit správnou maminku a pak vždy po čtyřech telatech a čtyřech kravách postupně vyváželi dobytčákem ven. Pro ty mrňousky to bylo něco úplně nového a neznámého, ale s dostatečnou trpělivostí a dopomocí nastupování zvládli. Zato naše staré holky, ty se, až na pár nezvedených výjimek, nakládaly prakticky úplně samy. Ony to prostě znají a myslím, že i rozumí lákání k nastupování a slovům o trávě až po kolena.
Myslím, že bych těžko hledala více uspokojivý pocit v naší práci než je právě pohled na vypouštění dobytka na tu zelenou krásu. Je to vždycky dojemný moment, když holky vybíhají z vozu bez pobízení, zkušeně se pouští do prvních soust trávy a přitom zvládnou hlídat, kde mají svoje telata. Prťousky vždycky musíme k prvním krůčkům po “ novém světě” trochu postrkovat. Často mě napadá, co se jim asi honí v těch malých roztomilých hlavičkách, když pro ně donedávna byla celým světem jejich rodná maštal a když se jim pak najednou otevře tak velký a nekonečný prostor, kde mají v první chvíli jedinou starost a to najít si maminku. Jak se ovšem společně shledají, začne velké objevovaní, zkouší ochutnávat, co je to zelené na zemi, zkouší všechny rychlosti běhání, kterými jsou vybaveni, prudké zastavování a pak zase úprk k vemínku pro trochu mléka na uklidnění. Dotknutí se vlhkým čumáčkem elektrického ohradníku je pro ně bolestné, ale pro nás uklidňující, protože víme, že jej od teď budou respektovat.
Než se podařilo vyvézt všechny holky s telaty na tři připravené pastviny museli jsme se během zmíněných třech dnů zhruba patnáctkrát otočit s dobytčákem.
Potom už na nás čekali jen naši kluci, tunoví plemenní býci Tonda, Drvoštěp a Démant, ti celou zimu odpočívali samostatně ve stáji, ale nyní, když slyšeli bučení krav při odvážení, se nemohli dočkat až také pojedou. Každého z býků jsme vezli samostatně na příslušnou pastvinu, kde už na něj netrpělivě čekaly kravky a nadšeně svého přiděleného býka vítaly.
Teď už se nám dobytek víc než týden spokojeně pase na nádherně zelených pastvinách, polehává v remízcích, vyšlapává si pěšinky k vodě a začíná se krásně lesknout díky výměně srsti. Pro nás to znamená úlevu od dennodenního krmení těchto zvířat ve dvoře, ale nastává doba každodenních večerních kontrol ohrad, vody a všech třech stád.
Začali jsme tímto už třiadvacátou pastevní sezónu a doufáme, že bude pro naše zvířata bohatá, dlouhá a plodná. Někdy není dost času a večerní kontroly probíhají rychle a ve spěchu, ale pokud není třeba chvátat, jsou tahle večerní zastavení na pastvinách nesmírně krásná. Západ slunce, zpěv ptáků, spokojený dobytek, který se na nás přijde zvědavě podívat. My je pak můžeme podrbat, zkontrolovat a jenom tak v klidu posedět. Můžeme si užít ten uspokojivý pohled, který nás utvrzuje v tom, že děláme to, co dělat chceme, že to děláme rádi a že nám to dává smysl.
