Občas nostalgicky a s trochou hořkosti vzpomínám na to, jak jsem tehdy před lety s nadšením začínala o milé domečky a o jejich dočasné obyvatele pečovat.
Moje snaha mít všechno perfektní a z mého pohledu dokonale dotažené mě vyčerpávala. Chtěla jsem pro své hosty zajistit kompletní pohodlí a spokojenost, byla jsem pořád k dispozici, pořád připravená vyhovět a snažila jsem se být neustále dobře naladěná.
Přesně tak, jak mě moje tehdejší nevlídně přísné naladění nutilo.
Bez oddechu.
Na poloviční úvazek jsem tenkrát učila na malé škole, měla jsem malé holčičky, domácnost, spoustu zvířat, nikdy nekončící práci na statku a starost o krásný zelený prostor kolem našeho domu…
Dneska už vím, že právě souběh toho všeho mi přinesl stav počínajícího vyhoření a dočasného tápání v životě, ale na druhé straně nastartoval mou cestu hledání sebe sama a hlavně postupnou, jemnou a vítanou proměnu mého prožívání.
Kromě odchodu ze školy a dospění našich dcer ve velké slečny se v mém životě vlastně naštěstí nic nezměnilo, ale díky zásadní změně úhlu pohledu je přeci jen pro mě dneska všechno jiné, lepší.
Baví mě pečovat o svoji domácnost a o náš rozlehlý starý dům.
Dává mi smysl naše společná práce na statku, kolem zvířat, v přírodě, s milými lidmi, kteří nás podporují tím, že u nás nakupují.
Dělá mi velkou radost rozumně, s respektem a bez násilí usměrňovat divokou zeleň v prostoru kolem našeho domu, který společně s otevřenou kapličkou vítá i náhodné kolemjdoucí k zastavení, pobytí v klidu a načerpání energie.
A mám nesmírně ráda svoje malé, něžné domečky, o které se snažím pečovat tak, aby v nich těm, kteří si přijedou odpočinout, bylo dobře.
A zároveň tak, abych i já měla příjemný pocit.
Dneska už umím klidně domečky na podzim zavřít a počkat s otevřením až na jaro. Už vím, že v zimě potřebuji nabrat sílu, abych zas mohla s laskavým úsměvem vítat milé hosty.
Teď se právě chýlí měsíc únor ke konci a já se už několik posledních dnů intenzivně zabývám postupným chystáním domečků na jejich opětovné otevření. Hezky postupně si v každém z nich zatopím a potřebnou dobu pobudu, abych vše uklidila, umyla, vyprala, občas něco pozměnila a jakoby něžně načechrala pro následující měsíce. Moc nespěchám a často při této činnosti myslívám na ty, kteří do jednotlivých domečků opakovaně přijíždějí a doufám, že je zase uvidím. Taky říkám kolik nových a milých lidí zase letos potkám. Těším se už teď na tu příjemnou atmosféru dlouhých letních dnů, kdy se se svými hosty potkám třeba u ranního krmení slepic nebo při podvečerním zalévání záhonů a zastavím se na kus řeči, která pak trvá klidně i hodinu než nás něco z povídání vytrhne.
Mám velké štěstí, že jsem si dovolila přijmout to, že mě moje práce baví a dělám ji ráda, že nevnímám rozdíl mezi prací a svým volným časem, svým životem, protože jsou jedno.
A přestože se nedokážu vyhnout stresu, propadu nálad a občasnému přetížení ve chvílích, kdy se toho nakupí hodně najednou, přestane se dařit a úleva je v nedohlednu, tak si plně uvědomuji, že bych za nic na světě neměnila a že jsem na správném místě, přesně tam, kde mám být.
