Hned první volání přírody a touhu být matkou jsem poslechla a Andulka se mi narodila přesně rok po ukončení mých studií ve čtyřiadvaceti letech a za necelé tři roky přišla Barunka.
Jakoby to byl okamžik..a najednou jsou obě holčičky dospělé.
Moje Andulka se v sobotu vdává, bere si svojí první lásku…je všestranně šikovná, plná odhodlání se vším si poradit a všechno zvládnout. Prostředí, ve kterém vyrostla a které miluje, si volí jako místo svého dospělého života. Po boku má člověka, co jí podporuje a podpírá. Je to nádherná žena, úžasná hospodyňka, křehká lesní víla, co nosí flintu přes rameno, dýku za opaskem a u každé nohy jí přešlapuje jeden lovecký pes...
Moje Barunka před dvaceti dny nastoupila do armády.. život jí přiměl vyměnit bílé rajtky za zelený stejnokroj, její jemná, ale pevná ruka teď místo otěží drží zbraň a místo zlaté kokardy na jezdeckém sáčku se jí budou blýskat hvězdičky na rameni uniformy. Vyrostla v nádhernou ženu s uhrančivýma očima, má obrovskou vnitřní disciplínu a nezdolnou ctižádost a sílu, je to empatická čarodějka a zaříkávačka koní, která se vydává tímto v mnohém nepochopitelným směrem a kdoví, kam její cesta povede a kudy ze zpátky vrátí k tomu, co je jí nejdražší, aby uplatnila svůj vzácný dar…
Sama si o sobě myslím, že jsem už dávno pochopila a přijala, že moje děti jsou lidi a samostatné bytosti a že jsem je měla půjčené jen na pár pro ně nezbytných let, abych jim ukázala potřebné, co záhy budou muset samy. Vždy jsme tu pro ně jako rodiče byli, ale v mnohém jsme je poměrně brzy nechali rozhodovat se samostatně.
A tak jsem si říkala, že budu jednou dobře připravená a nepřekvapitelná až nastane doba, kdy ta jejich samostatnost nabyde definitivní podobu a já je vypustím do života.
Tahle doba právě přichází a já vidím, že se opravdu na nic podobného nelze předem připravit, těžko jsem mohla tušit, jaký další úkol či výzvu budu v daný moment řešit zároveň..
Na jedné straně mě naplňuje spokojeností, že si každá vybrala podle sebe, že si svoje směřování určují samy, že jsou kompetentní se o sebe postarat a mají svobodu. Strach o ně nemám, jsou totiž pod ochranou, to vím.
Na druhé straně začínám chápat, co je to pocit prázdného hnízda..zažívám ho ve věku, kdy mnohé moje vrstevnice řeší nástup puberty u svých ratolestí nebo výběr té nejlepší střední školy..já mám pocit zvláštního vnitřního smutku a nevyplněnosti, uvědomuji si rychlé plynutí života a nutnost nebo apel se s touto novou situací vyrovnat výhradně ve svůj prospěch.
Všechno se děje tak, jak má a mně se můj život zrovna teď překlápí z období Matky do fáze Čarodějky. Vstupuji do fáze života, kdy se uzavírá přirozená potřeba a úkol pečovat, zajišťovat a uspokojovat všechny a všechno kolem mě a vzniká tak větší a nový prostor pro to, věnovat opomíjenou pozornost bez výčitek sama sobě.
A tak chodím denně po lese, po svých milovaných kopcích, se svými věrnými pejsky, dvouletou Eliškou a štěňátkem Miou, která ke mně přišla, abychom po ztrátě Adélky byly zase tři. Putujeme společně po známých cestách, tichou přírodou, dlouhé kilometry a ony mě vesele a ochotně doprovázejí. Já zdržuji čas a intuitivně přidávám další a další metry, abych mohla být déle v náruči těch nelaskavějších a nejléčivějších míst, ve společnosti tušených bytostí lesa, tam, kde je mojí duši nejlépe, na místech, kde cítím, že její velký díl patří. Vždycky pak přijde chvíle, kdy je třeba se zase vrátit zpátky, do světa, kam náleží její druhá část. Vracím se posílená, vyrovnanější s přijetím toho, že je všechno, jak má být, že je to tak správně a s obnovenou vděčností za schopnost vše, co se děje, bez soudu pozorovat..
Tuším, že tenhle můj vnitřní proces přerodu z jedné životní fáze do další bude ještě neznámý čas probíhat.
Mým průvodcem, rádcem, tichým a laskavě vlídným společníkem, kterému mohu beze slov vše sdělit, je a bude les.
Zelený, vlhký, temný, vyživující, moudrý, přenádherný, objímací prostor, co je domovem mojí vílí duše..
