Chodím se svými psími společnicemi po lesích, po loukách a pastvinách s upřímnou vděčností za to, že jsem konečně ve svém životě schopná ocenit to nejdokonalejší a nejpřirozenější.
To, jak se v přírodě to krásné děje samo.
To, že čas tu teď v této době plyne pomaleji a vlídněji než v mém mnohdy uhoněném životě.
To, že můžu všemi smysly vnímat tu proměnu kolem, ale i uvnitř sebe.
Les mi dává příležitost se více ladit na to příjemně klidnější a tišší období v roce.
Jeho laskavá náruč mi dává zažít neskutečně krásné a přítomné chvíle, které si pak odnáším s sebou domů.
Jsem vděčná za to, že zjišťuji, že vím, co chci, co potřebuji a kam patřím.
A někdy se mi to zdá překvapivě obyčejné a vcelku jednoduché, ale jsem si jistá.
Je mi dobře.
V mé práci, která mě baví a dává mi smysl.
Na místě, kde žiju, které tolik miluju a kde tak ráda trávím svůj čas.
V mém životě, se všemi, kteří jsou mi drazí, v mém životě takovém, jaký je.
V objetí lesa, sedím tu, čekám,
mám slyšet vzkaz, vzkaz jenom pro mě,
co vítr vplétá do větví stromů,
který se snese až k mému srdci,
klidu mi dodá, mám ráda dnešní den i cestu zpátky domů…
Děkuji Lese, že můžu vstoupit,
že tu smím pobýt
v tom zvláštním tichu bytostí lesních,
vlídně mě hladí chvíle tu strávené ,
jsou mojím štěstím, co už umím prožít….
