Všemi odstíny žluté hrající říjen odešel…listopad přináší barev méně, přibylo mlhavých oparů, den je krátký a když zasvítí slunce, tak už tolik nehřeje, příliš vysoko se nevyšplhá a některá místa tak ponechá úplně bez svého doteku. Vzduch je cítit vlhkostí a spadaným tlejícím listím. Je tišeji, občas zaslechnu jemné ťuknutí na zem dopadajících listů nebo kapek vody, velmi zřídka ptačí zvuky. To spíš někde v dálce zvuk motorové pily nebo projíždějícího auta..
Listopad je příjemně ponurý, pomalý a takový temně laskavý.
V listopadu se cítím neobyčejně dobře.
Konečně jsem si dovolila přijmout tuhle zvláštnost svojí melancholické povahy, vyhovuje mi tma, nedostatek slunce, krátký den a zima. Doba, kdy jiní toužebně vzpomínají na léto a nejraději by tohle období přeskočili, tak já ožívám.
Miluju neuspěchané toulání ke spánku se ukládající přírodou a lesem, zahalenými mlžným oparem a ponořenými do vlídného ticha. Méně časté sluneční paprsky vítám, ráda se jim vystavím a užívám si to teplo, umocňují nádheru barev všude kolem. Listopad mi přináší něžné spojení s mojí duší.
Zároveň intenzivně vnímám, jak tahle doba mi, víc než kdy jindy, připomíná ty, kteří tu už s námi nejsou. Právě v tichu podzimní krajiny myslím a s velkou láskou vzpomínám na své milované blízké lidské i zvířecí bytosti. Ale myslívám také na ty, které jsem nikdy nepotkala, jejichž osudy znám jen z útržků vyprávění a díky kterým můžu žít na tak krásném místě , kde žiju a kde to mám tak moc ráda. Uvědomuji si lásku a vděčnost, kterou ke všem známým i neznámým cítím a doufám, že jsou mé pocity přenosné až tam na druhý břeh…
Listopad je pro mě nejmystičtějším obdobím v roce.
Mám ho nesmírně ráda a užívám si jeho tiché, chladné, vlhké a pomalé plynutí, jeho temné TEĎ.
