Je to tak, jak má být, příroda to nejlíp ví a dělá si, co je třeba.
Pokorně dny, které prodlužují letošní ne příliš výraznou zimu, vítám. Ještě pořád je čas a možnost zůstávat v mírně zpomaleném tempu, ikdyž už dny jsou o poznání delší a světlejší. Vnímám, že nebojuji jako dřív s tím, co je. V minulosti jsem byla schopna rozčilovat se nad rozmary počasí natolik, že jsem si nedokázala všímat toho, jak je každé z období roku jedinečné. Až nyní si uvědomuji, jak je v přírodě krásně vždycky, každý den, bez ohledu na kalendář.
S vděčným přijetím vstřebávám to, co je tak mocně patrné všude kolem, tady v tichu nádherného lesa.
Napadá mě pro to jediné slovo.
Je to mír.
Mír, co prostupuje celý prostor.
Mír, který vychází ze všech stromů, co tu stojí a čekají na jaro i z těch, co tu leží padlé a vrací své kmeny Zemi.
V míru tu teče potůček a razí si cestu místy, kudy mu to jde nejlépe.
Mír vyzařuje z pomalu zapadajícího slunce, co do medově zlatých odlesků halí celou krajinu.
Mír cítím z rozpustilého štěbetání ptáků, které je neklamným příslibem nadcházejícího jara.
V míru se tu ve svahu tyčí velká skála a nehybně dohlíží na cestu vedoucí pod ní.
V lese je jednoduše dokonalý klid.
Les nic neřeší, neposuzuje, nehodnotí, nevlastní, nebere, neplánuje…Jenom v klidu a v míru je.
Hodně jsem toho musela nachodit, přečíst, prožít, vyzkoušet a vypřemýšlet, abych se dočkala toho požehnání, že ten lesní pokoj můžu vnímat. Je to naprosto dokonalá úleva, kterou pocítím vždycky, když vejdu do tohoto posvátného lesního prostoru. Jako bych prošla pomyslnou branou, která odděluje můj každodenní život od chvil strávených v tom zeleném království.
Jsem tu jako v nebi, zažívám pocity opojně příjemného plynutí a obyčejně neobyčejného bytí.
Urovnám si myšlenky a nechvátám zpátky.
Pokaždé, když se vracím domů, mám trochu pocit jako bych si kousíček toho, co dokážu zažít v lese odnášela s sebou.
A ty malé kousky vnitřního klidu se mi příjemně zabydlují v běžném životě.
Ticho lesa hladí duši, říká: "Pobuď" aniž tuší,
že právě tahle vlídná slova já chci slyšet zas a znova.
Je tu krásně, tak kam spěchat,
chci tvůj pokoj pomalu nechat, nechat přijít až k mému srdci, ať setrvávám ve tvé moci.
Zastavím se, rozhlédnu kolem, sluncem zlaté stromy září , v podvečeru zpomalí se i zpěv ptáků znící lesem.
Vlhká vůně lesní říše obklopuje moje tělo,
jsem tak vděčná až mě mrazí, jak v náruči její mi bylo.
