Už nějakou dobu vědomě vím, co se mnou tahle lesní říše dělá a vědomě si pro to chodím…abych jen jednostranně nečerpala to, co zde dostávám, tak zároveň i já se tu snažím svoje myšlenky a svoje rozpoložení uhladit tak, abych nenarušovala ten pokojný a léčivý náboj toho zeleného prostoru..a jsou dny, kdy se mi to daří, kdy mám pocit, že tam nijak nepřekážím, nevadím..prostě si myslím, že tam umím zaplout, být jeho neoddělenou a neoddělitelnou součástí a být mu prospěšná svým naladěním a vyzařováním.
Zároveň znám velice dobře chvíle a není jich málo, kdy k němu jdu a prosím o sílu, o klid od nutkavých a obtěžujících myšlenek, o útěchu…a to, o co žádám, to tam dostávám.. trvalo mi léta než jsem tohle pochopila a tu jednoduchost přijala.
Jenom jít v tichu …a dovolit lesnímu světu, tu bezpodmínečně laskavou a velkorysou péči..
To, že les je neskutečně dokonalý, sofistikovaný systém, čím méně člověkem dotčený, o to více vyladěný a ryzí, dneska už ví i věda a má spoustu empirických studií na téma prospěšnosti pravidelného pobývaní v něm. Od snižování krevního tlaku, zlepšování nálady, zbystření pozornosti, posílení imunitního systému po snížení stresových hormonů, snížení pocitu únavy a deprese a posílení vitality..
Mně jsou ale vlastně vědecké závěry dost fuk.
Já si, i navzdory pokusu mých rodičů o mé racionální vychování a mojí dřívější snaze raději moc nevybočovat z jakési normálnosti, teď už klidně dovoluji připustit i mnohem, mnohem víc.
Kromě výše zmíněných a nesporných pozitivních účinků pobývání v lese na blaho mého těla, vnímám jeho léčivou, hladivou péči o mojí melancholickou duši.
Les je pro mě živá bytost, takové, alespoň zčásti, člověkem nepokořené království Matky Země, pokojeně tajemné, nádherně divoké a souladné společenství spousty živých, hmotných někdy klidně a pevně stojících a někdy zas rychle se pohybujících a jen občas zahlédnutelných bytostí… ale také bytostí nebo zvláštních entit, které pro mě nejsou z pohádky…dovoluji si tenhle neviditelný, éterický svět nehmotných a jen za určitých podmínek vnímatelných stvoření přijmout do svého světa..
Dneska už velmi dobře vím, že pokud zvládnu před vstupem do lesa nebo po chvilce pobytu v něm odložit nebo utišit svoji neustále hodnotící, urputně pracující mysl a odevzdat se náruči lesního prostoru, pak nejenže dokážu vnímat racionální myslí neuchopitelné, ale jako odměnou za můj klid, díky kterému jakoby úplně splynu, neruším, mi pak přichází inspirace…
..odkudsi…
Napadají mě verše, přichází ke mně texty, nad kterými kroutím hlavou, když je po sobě čtu, impulsy k malování a odvaha je realizovat… a někdy i dostanu možnost jasně, úlevně a jakoby z nadhledu vidět nějakou mojí zapeklitou a dlouho stagnující životní situaci…a pak se mi najednou podaří znovu rozumět tomu, že všechno je v pořádku, že se všechno děje tak, jak se dít má, že je všechno v pořádku tak, jak to je..
Abych ten klid mohla zažít, potřebuji k tomu trpělivost.., chodit, opakovaně pobývat v tom tichu lesním, dlouhé hodiny, spoustu dnů, týdnů, občas propadnout ztrátě důvěry, nechat slzy téct, vztekat se, trochu se litovat, prosit o úlevu a klid.
Pak najednou přijde.
A já si s velkou pokorou a vděčností uvědomím, že zrovna pro mě je ten nejsvětější chrám LES, že tohle dokonalé přírodní společenství všech těch živých i neživých, hmotných i nehmotných bytostí je moje velká láska, moje útočiště v radosti i ve smutku ..
…sem patřím, je to domov mojí duše…
